Muž, na kterého jsem sedmnáct let myslela jen při velkém úklidu, mi napsal, že zítra nikam neodjíždí. Stála jsem před babiččiným domem, kufr mezi kotníky, a znovu četla první větu. Papír byl zažloutlý. Datum nahoře znělo 16. října 2009.
Ve dvaačtyřiceti už člověk většinou pozná, kdy si má sednout. Posadila jsem se na kufr. V úzké ulici vonělo mokré listí a z otevřených dveří knihkupectví bylo slyšet cinknutí hrnku. Litomyšl pokračovala ve svém čtvrtečním odpoledni, zatímco mně se v ruce třásl kus dávno uzavřeného života.
Na nové hnědé obálce bylo jen moje jméno. Uvnitř ležela stará, už rozříznutá obálka a dva hustě popsané listy. Markovo písmo jsem poznala podle otevřeného malého a. Stejně psával na sáčky se svačinou, když jsem při zkouškovém zapomínala jíst. Ani tahle vzpomínka neměla právo být tak přesná.
„Dala jsem ti to do schránky, aby se to neztratilo,“ ozvala se Lenka. Opřela o futro rameno a utřela si ruce do džín. „Bylo to mezi Věřinými papíry. Nahoře v komoře. Myslela jsem, že jsou to nějaké účtenky, ale na obálce jsi ty.“
Přikývla jsem a zasunula listy do kabelky. S Lenkou jsme se měly bavit o prodeji domu, nikoli o muži, kvůli kterému jsem kdysi tři měsíce spala s rozsvícenou lampičkou. Knihkupectví U javoru vedla posledních patnáct let. Babička jí do něj mluvila až do letošního jara, kdy náhle zemřela.
Teď dům patřil mně. V Praze jsem měla pronajatý byt, práci redaktorky na volné noze a přehledný život, který jsem si po rozvodu pracně sestavila. Dědictví v něm představovalo opravu střechy, další vyúčtování a rozhodnutí, kterým jsem se čtyři měsíce vyhýbala. Přijela jsem je konečně udělat.
Lenka mi v zázemí postavila na stůl kávu. Vedle šálku ležela nabídka od zájemce o dům. Knihkupectví v ní nemělo místo; přízemí se mělo změnit na kanceláře. Nešlo o zlého člověka. Jen o člověka, pro kterého byly zdejší police vybavením k odvozu.
„Za deset minut přijde truhlář,“ řekla Lenka. „Potřebuju vědět, jestli zadní dveře opravíme, nebo vyměníme.“ Pak se zarazila. V krámě zacinkal zvonek a já pochopila její výraz ještě dřív, než jsem uslyšela hlas. „Ahoj. Mám začít vzadu?“
Marek Sláma stál mezi stojanem s pohlednicemi a regálem kuchařek. Vlasy měl kratší, ve vousech několik bílých vláken. Nosil brýle, které si hned sundal. Jednou jsem ho před lety zahlédla přes náměstí, ale tehdy mezi námi ležela bezpečná vzdálenost. Teď držel dveře, abych o ně při vstávání nezavadila.
„Ahoj, Kláro.“ Řekl to klidně. Žádná omluva, žádné obvinění. Podal mi ruku, protože zřejmě stejně jako já netušil, co jiného se s rukama v takové chvíli dělá. Dlaň měl teplou a na palci bílou jizvu, kterou jsem neznala.
„Ty tady pracuješ?“ zeptala jsem se. Znělo to hloupě, hned jak jsem to vyslovila. „Občas. Lenka mě zavolá, když něco přestane držet.“ Krátce se usmál. To malé povolení koutku jsem znala až příliš dobře. Bolelo mě, že si moje tělo všímá jeho úst dřív než let, která uplynula.
Šli jsme ke dveřím do dvora. Marek si klekl a prohlédl spodní hranu. Vysvětloval Lence, že výměna celých dveří zatím není nutná. Mluvil věcně, bez řemeslnického strašení. Když jsem se zeptala na cenu, odpověděl mi přímo. Nepokoušel se dělat laskavost ženě, se kterou kdysi plánoval společnou kuchyň.
Vzpomněla jsem si na tu kuchyň. Měla být v Kodani, v bytě, který jsme znali ze tří rozmazaných fotografií. Pak máma dostala mrtvici a já řekla, že nemůžu odjet. Řekla jsem i jiné věci, horší. Že neumím žít s někým, kdo se pořád dívá k východu z místnosti.
Když se Marek zvedal, podala jsem mu brýle ze stolku. Dotkl se mých prstů a poděkoval. V tu chvíli jsem si uvědomila, že nechci strávit další večer skládáním jeho někdejších úmyslů z útržků. Vytáhla jsem z kabelky starý dopis a položila ho mezi nás.
Ztuhl. Ne celým tělem, jen kolem očí. „Lenka ho našla nahoře,“ řekla jsem. „Dneska jsem ho otevřela poprvé.“ Marek chvíli sledoval zažloutlý papír. Potom se na mě podíval tak přímo, až jsem přestala slyšet déšť. „Jestli jsi ho nečetla, kdo mi tehdy odpověděl?“