„Já jsem ti na tenhle dopis neodpověděla,“ řekla jsem. Marek přisunul druhou židli a sedl si, jako by si i on přestal věřit v kolenou. Lenka vzala prázdné hrnky. „Zavírám za půl hodiny. Klíče máte.“ Tentokrát se na nic neptala.
Četla jsem nahlas, protože jsem potřebovala slyšet skutečná slova. Marek psal, že nabídku v Kodani odmítl. Že na půl roku získal práci v Pardubicích. Že ode mě nechce volbu mezi ním a mámou. Navrhoval obyčejné věci: střídat se při nákupech, zařídit odvoz na rehabilitaci, najít menší byt.
Uprostřed stránky měl přeškrtnuté slovo navždy. Nahradil ho slovem teď. Ten drobný zásah byl bolestivější než všechno ostatní. Tehdy jsme se přeli právě o budoucnost. Já chtěla záruky, které nikdo nemohl dát, on chtěl, abych mu věřila dřív, než mi ukáže, že se o něj mohu opřít.
„Napsal jsi to po našem rozchodu.“ Nebyla to otázka. „Tři dny po něm,“ přikývl. „Nejdřív jsem byl naštvaný. Pak mi došlo, že jsi šest týdnů skoro nespala. Že jsem pořád mluvil o práci a vůbec se nezeptal, čeho se bojíš.“
Dopis končil pozváním do malé kavárny u autobusového nádraží. Na úterý, na šestou. Přišla jsem tehdy pozdě domů z lékárny, máma už seděla u televize a vyprávěla, že Marek odjel. Vzpomínala jsem si na přesné místo: stála jsem s taškou v ruce u ledničky. Máslo v tašce se zatím rozteklo.
„Jakou odpověď jsi dostal?“ zeptala jsem se. Marek si promnul hranu obálky. „Od tvé mámy. V neděli jsem jí ho přinesl, protože jsi byla v práci. V úterý ráno mi zavolala, ať se stavím. Řekla, že jsi všechno četla a nepřijdeš.“
Musela jsem odložit papír. „A tys jí věřil?“ Znělo to tvrději, než jsem chtěla. „Ještě před tím dopisem jsi mi sama řekla, že se mnou nechceš žít.“ Neuhnul pohledem. „A ona řekla, že tě každé moje ozvání vrací na začátek. Že si přeješ, abych tě nechal být.“
„Mně tvrdila, že už jsi pryč.“ Marek zavrtěl hlavou. „Do Dánska jsem odjel až na jaře. Do jiné dílny. Celou zimu jsem byl tady.“ Odsunula jsem židli tak prudce, až zaskřípala. Pět měsíců jsme žili pár ulic od sebe. Já se vyhýbala jeho domu, on respektoval hranici, kterou mu někdo sdělil mým jménem.
Zvedla jsem telefon a zase ho položila. Vůbec jsem nevěděla, jak takový rozhovor začít. Ahoj, mami, náhodou tu sedím se svým dávným neštěstím a zjistili jsme, že možná mělo tvůj hlas? Marek se nesnažil vzít mě za ruku. Jen mi přisunul vodu.
„Neříkám, že bychom spolu určitě vydrželi,“ dodal. Bolelo to, ale byla jsem mu za tu větu vděčná. „Bylo mi sedmadvacet. Uměl jsem udělat skříň, ne dobře mluvit o strachu. Možná bychom se pohádali o měsíc později.“ „Jen jsme měli dostat možnost,“ řekla jsem.
Za výlohou někdo zastavil a schoval se před deštěm. Dva školáci se smáli nad telefonem. Svět na druhé straně skla byl snesitelně malý, plný právě probíhajících věcí. My seděli u stolu, na kterém se rozprostřelo sedmnáct let, a nevěděli, kam položit lokty.
Vzpomněla jsem si na Petra, svého bývalého manžela. Nemohla jsem náš život dodatečně označit za omyl jen proto, že se objevil starý dopis. Byly v něm dobré dovolené, společné vtipy, roky, kdy jsme se opravdu měli rádi. Rozvedli jsme se z vlastních důvodů. Marek nemohl být vysvětlením úplně všeho.
„Jsi ženatý?“ zeptala jsem se. „Pět let rozvedený. Mám čtrnáctiletou dceru.“ Přikývla jsem a ucítila podivnou směs úlevy a ztráty. Existoval celý člověk, jeho dcera, o kterém jsem nevěděla vůbec nic. Nečekal na mě v prázdném pokoji. A já neměla právo si přát, aby čekal.
Venku déšť zeslábl. Marek si oblékl bundu a na zadní stranu cenové nabídky napsal číslo. „Kdybys chtěla něco doplnit.“ „Zůstaň ještě,“ požádala jsem ho. Potřebovala jsem svědka, který si pamatoval stejný rok a dokázal mě opravit, kdybych si události začala vykládat tak, aby méně bolely.
Vytočila jsem mámu a zapnula hlasitý odposlech. Zvedla to hned. Zeptala se, jestli jsem dobře dojela a jestli už v domě topím. Pak jsem řekla datum dopisu. Na druhém konci se odmlčela. „Kde jsi ho našla?“ zeptala se nakonec. „Ten dopis jsem dala mámě spálit.“