Za zamčenými dveřmi někdo třikrát zaklepal. Stála jsem na konci chodby s kufrem u nohou a klíčem od svého pokoje v ruce. Správkyně Božena přede mnou strnula. „Průvan,“ řekla. Jenže okna byla zavřená a poslední rána zněla, jako by někdo do dveří udeřil dlaní.
Na Jasanový dvůr jsem přijela zachraňovat papír. Zmoklé dopisy, rodinné účetnictví, možná pár kreseb, které měly přežít prodej domu. Čtyřicet mi bylo v červnu a samostatnou restaurátorskou dílnu jsem vedla dost dlouho, abych poznala zakázku, z níž bude víc práce než peněz. Přesto jsem přijela.
„Tam se nechodí?“ zeptala jsem se. Božena mi podala čistý ručník. Měla pevné ruce a dívala se mi rovnou do očí. „Býval ateliér paní Radanové. Potom soukromý archiv jejího muže. Klíč má teď Matěj.“ Nevyslovila zákaz. O to víc mě zajímalo, proč ztlumila hlas.
Dvůr ležel mezi lesy na Vysočině, poslední kilometr cesty lemovaly mokré jasany. Na omítce zůstaly světlé obdélníky po odstraněných znacích, pod schodištěm stála dětská koloběžka. Dům nebyl opuštěný. Jen se v něm zjevně dlouho žilo kolem něčeho, o čem se nemluvilo.
Matěje Radana jsem našla v pracovně. Klečel u prodlužovačky a rozmotával šňůru lampy. Když vstal, zachytil se rukávem o roh stolu a tiše zaklel. Čekala jsem uhlazeného majitele, ne vysokého muže s prošedivělými vlasy, odřeným palcem a očima, které u mě zůstaly o vteřinu déle, než bylo zdvořilé.
„Vaše sestra slíbila vytápěnou místnost,“ řekla jsem. „Tady je šestnáct stupňů.“ Podíval se na teploměr, nikoli na moje nohy v promočených botách. „Máte pravdu. Přestěhujeme stůl do knihovny.“ Přikývla jsem. Překvapilo mě, jak příjemné je slyšet souhlas bez předchozího smlouvání.
Smlouvu jsem měla podepsanou s oběma sourozenci. Deset pracovních dnů na průzkum, samostatný rozpočet na další péči, právo odmítnout převoz poškozených věcí. Ubytování bylo nabídka, nikoli podmínka. Matěj chtěl vědět, co potřebuji. Řekla jsem mu to a čekala, jestli mě tentokrát někdo skutečně poslouchá.
Když nesl druhý konec stolu, sjel mu pohled k mé jmenovce na kufříku. „Vrbová. Nejste příbuzná Oldřicha Vrbového?“ Stůl mezi námi zůstal viset. „Byl to můj otec.“ Matěj se ani nepohnul. „Takže víte, co se tady stalo.“ „Vím, co se o něm říkalo.“
Položili jsme stůl. Otec pracoval pro Radanovy jako správce sbírky. Před sedmnácti lety zemřel při požáru kočárovny, kde byly uložené grafiky. Potom se začalo psát, že několik nejcennějších listů odnesl. Nikdo ho neodsoudil. Mrtvý muž už však nepotřeboval soud, aby jeho dcera slyšela za zády slovo zloděj.
„Proč jste tu práci přijala?“ Matějova otázka byla opatrná. Odpověď méně. „Protože jsem dobrá ve své práci. A protože se snad konečně dostanu k věcem, které po něm zůstaly.“ Neřekla jsem, jak dlouho jsem před odesláním nabídky seděla u počítače. Ani že matka o mém příjezdu zatím nevěděla.
Matěj se podíval k oknu. „Můj otec letos zemřel. Některé věci jsme teprve začali třídit.“ V jeho hlase nebyl smutek, který jsem znala z kondolenčních návštěv. Spíš únava člověka, který po někom uklízí a každou chvíli nachází další rozbitý talíř. „O všech nálezech rozhodujete vy,“ dodal.
Při práci jsem ho přestala vnímat jako majitele. Podával mi čisté podložky, netahal za slepené stránky, ptal se před dotykem. Když jsem si sundala brýle a promnula kořen nosu, položil vedle mě sklenici vody. Nic k tomu nepřipojil. Jeho zdrženlivost mě znepokojovala víc než případná galantnost.
Večer jsem zavolala matce. Po vyslovení názvu dvora nastalo ticho. „Eliško, proč si to děláš?“ Opřela jsem čelo o studené okno. „Možná už nechci odjíždět pokaždé, když někdo vysloví jejich jméno.“ Matka řekla, ať si vezmu teplé ponožky. Tak u nás zněl strach, když si oblékl něco praktičtějšího.
Z chodby se znovu ozvaly tři údery. Tentokrát jsem šla za nimi. Matěj stál před posledními dveřmi, v dlani malý mosazný klíč. Nezdálo se, že by mě slyšel přicházet. Když se otočil, klíč sevřel, ale neschoval. „Zítra,“ řekl. „Jestli budete chtít, otevřeme.“
Vrátila jsem se do knihovny pro telefon. Mezi deskami první krabice vyčníval roh obálky. Opatrně jsem ji vysunula. Poznala jsem otcovo písmo dřív, než jsem přečetla datum: dva dny před požárem. Uvnitř ležel jediný list. „Magdo, originály tady už nejsou. Proč po mně Viktor chce, abych podepsal, že jsem je dnes převzal?“