„Jestli měl váš otec pravdu, sbírka byla pryč ještě před požárem,“ řekl Matěj. Držela jsem list za okraje a přemýšlela, kolik pravd se dá sedmnáct let schovávat mezi účty za uhlí. „Pak mi řekněte, proč ležel mezi vašimi papíry.“ Matěj se nadechl. „To musíme zjistit.“
Spala jsem sotva tři hodiny. Ráno jsem si do zápisníku opsala datum a formulaci dopisu, pořídila snímky a originál uložila zvlášť. Nebyl to důkaz otcovy neviny. Byl to důvod přestat přijímat cizí jistotu jako hotovou věc. Matěj mě u toho sledoval od dveří knihovny.
„Potřebuji přístup do toho pokoje,“ řekla jsem. „Dnes.“ Přikývl tak rychle, až mě to popudilo. „Včera jste říkal zítra. Co jste čekal, že se přes noc změní?“ „Já.“ Byla to nečekaně poctivá odpověď, ale nestačila. Položila jsem tužku. „Tohle nemůže záviset na vaší odvaze.“
Jeho sestra Tereza se připojila po telefonu. Slyšela jsem za ní dítě, které hledalo pravítko. O příbuznosti s otcem nevěděla; moji práci našla podle doporučení muzea. Potvrdila písemně souhlas s průzkumem celého archivu a nabídla mi náhradní ubytování ve vsi. Odmítla jsem prozatím. Chtěla jsem vidět, co Matěj udělá s klíčem.
Čekání vyplnil přenášením polic. Nevěděla jsem, jestli mi chce pomoci, nebo jen oddálit chvíli, kdy odemkne. Když se usmál nad mojí poznámkou, že nejhorším nepřítelem archivu bývá nadšený příbuzný s izolepou, objevila se mu u úst hluboká vráska. Nenáviděla jsem, že si jí všímám právě dnes.
Před polednem jsme jedli v kuchyni chleba a polévku. Dozvěděla jsem se, že fotografuje průmyslové stavby a lidi, kteří v nich ještě pracují. Žádné svatby, žádná exotická chudoba na prodej. „Lidé obvykle poznají, když je potřebujete jen do záběru,“ řekl. „Papír bohužel ne,“ odpověděla jsem.
Přestal jíst. „Vy si myslíte, že jsem vás sem přivedl kvůli sobě.“ „Zatím nevím, kvůli čemu jste mě nechal přijet.“ Chvíli bylo slyšet jen déšť v okapu. Potom položil klíč doprostřed stolu. Neposunul ho ke mně jako dar. Nechal na mně, jestli po něm sáhnu.
Za posledními dveřmi nebyla postel ani stopy po něčím tajném životě. Stály tam nízké skříně na kresby, fotografický zvětšovák a psací stůl obrácený ke zdi. Třikrát to zaklepalo. U okna se v průvanu pohybovala uvolněná dvířka větrací šachty. Dům neměl ducha. Měl špatně dotažený pant a příliš mnoho mlčení.
Matěj zajistil dvířka a otevřel okenici. Na jeho krku vystoupila šlacha, když nadzvedával zarezlou závoru. Stála jsem blíž, než bylo nutné, a ucítila mýdlo, vlhkou vlnu a kávu. Otočil se. Na krátký okamžik jsme si oba uvědomili, jak málo prostoru mezi námi zůstalo.
„Eliško,“ řekl poprvé bez příjmení. Nehnul se ke mně. Já přesto udělala krok zpátky, protože bych jinak možná zůstala. „Nejdřív práce.“ Přikývl. Na tváři se mu objevil výraz, který jsem neuměla pojmenovat. Později jsem si na něj vzpomněla. Nebyla v něm jen touha.
První zásuvka obsahovala dopisy jeho matky. Magdalena bývala fotografka, potom přestala vystavovat a nakonec téměř přestala fotografovat. Zemřela před třemi lety. Viktor z jejího ateliéru dávno udělal vlastní pracovnu. „Sem nás nepouštěl,“ řekl Matěj. „A po jeho smrti?“ zeptala jsem se. „Šest týdnů bydlím zpátky. Poprvé jsem tu byl minulý týden.“
Ta přesnost mě zarazila. „Co jste našel?“ Ukázal na spodní zásuvku. „Spis k požáru.“ Nebyl zazděný ani ukrytý v tajné schránce. Ležel pod označením Pojištění, úhledně srovnaný mužem, který se zřejmě nikdy neobával, že by jeho vlastní děti začaly číst jinak než on.
Sáhla jsem po složce, ale Matěj položil ruku vedle mojí. Nedotkl se mě. „Než to otevřete, potřebujete něco vědět.“ Tep mi přeskočil. „Potřebuji vědět všechno.“ Chvíli se díval na moje prsty. „Pak to přečtěte až do konce. A já vám odpovím na každou otázku.“
Nahoře ležely soupisy zničených věcí. Pod nimi kopie výpovědi. Přečetla jsem větu dvakrát: „Večer před požárem jsem Oldřicha Vrbového viděl odnášet z kočárovny bednu s grafikami.“ Otec ten večer večeřel se mnou v Brně. Pamatovala jsem si rozlitou kávu i jeho poslední objetí na nádraží.
Na spodním okraji byl podpis. Pevný, čitelný, s dlouhou čárou pod příjmením. Stejný jsem měla na své smlouvě. Zvedla jsem oči k muži, kterého jsem před chvílí málem políbila. „To jste byl vy?“ Matěj neuhnul pohledem. „Ano.“