„Podpis je můj. Ten večer jsem ho neviděl.“ Matěj to řekl bez pokusu dotknout se mě. Udělalo se mi tak zle, že jsem se musela opřít o skříň. Sedmnáct let jsem si přála slyšet, že svědek lhal. Nenapadlo mě, že mu budu chtít současně věřit i ublížit.
„Tak kdy?“ Zeptala jsem se tiše. Při křiku bych se mohla rozpadnout. „O tři dny dřív. Nesl prázdnou přepravní bednu do dílny. Otec mi předložil přepsaný záznam. Tvrdil, že jde jen o doplnění inventury.“ Matěj spolkl. „Podepsal jsem to, aniž bych datum pořádně zkontroloval.“
„Bylo vám dvacet sedm.“ „Ano.“ „A potom?“ Z kapsy vytáhl druhý list. Kopii dopisu, v němž výpověď opravoval, a pod ní další, kterým opravu odvolal. Oba z následujícího roku. Tentokrát už žádná nepozornost neexistovala. Jen dvě vědomá rozhodnutí, z nichž platilo to pohodlnější.
Viktor mu tehdy řekl, že podpisy na smlouvách nesla také Magdalena. Jestli syn začne mluvit, půjde všechno za ní. Matěj tomu uvěřil. Nebo se rozhodl uvěřit, protože mu to umožnilo odjet a nechat otce platit dům i sestřino studium. „To je vysvětlení,“ řekl. „Omluvu pro to nemám.“
Listy jsem srovnala vedle sebe. Chtěla jsem mu říct, jak matka změnila práci, protože jí kolegyně přestaly nechávat kabelky v šatně. Jak jsem při první výstavě zatajila otcovo zaměstnání. Místo toho jsem se zeptala, jestli znal mé jméno před příjezdem. „Ano. Kvůli vašemu příjmení jsem se zeptal Boženy.“
„A nechal jste mě sem přijet, abych vás zbavila výčitek svědomí?“ Matěj zavrtěl hlavou, pak se zastavil. „Možná jsem doufal, že mě přinutíte udělat to, co jsem měl udělat sám.“ Dívala jsem se na něj dlouho. „Tak tu práci budete muset začít dělat bez mojí pomoci.“
Zavolala jsem Tereze. Trvala jsem na přerušení průzkumu, dokud si nevyjasníme, jak se budou uchovávat možné důkazy. Potom vlastní právničce. Nepotřebovala jsem od ní rozsudek po telefonu, jen způsob, jak nepokazit to, co jsme našli. Poslala mi kontakt na kolegyni, která mohla dokumenty převzít a další postup projít se mnou.
Vzápětí mi Tereza přeposlala zprávu od rodinného poradce Bohdana Rouse: v sobotu přijedou lidé odvézt bezcenné pozůstatky archivu před prohlídkou kupce. Podívala jsem se na datum. Sobota byla za tři dny. Místnost, do níž jsem se sotva dostala, už měl někdo naplánovanou vyprázdnit.
Matěj vzal telefon. „Nic se odvážet nebude.“ Tentokrát nemluvil ke mně. Rousovi oznámil, že souhlas s odvozem ruší a všechny návštěvy musí domlouvat předem. Když hovor skončil, ruce se mu třásly. Nepovažovala jsem to za nápravu. Ale byl to první čin, za kterým nemohl schovat můj podpis.
Smlouvu jsme s Terezou doplnily: práci jsem měla dokončit, o dokumentech týkajících se požáru se měl vést samostatný soupis a kopie měly odejít mimo dům. Přesný další postup jsme nechaly právničce. Já odmítla dál spát pod stejnou střechou. Božena mi našla pokoj v penzionu své neteře.
Kufr jsem si nesla sama. Matěj šel vedle mě jen ke schodišti. „Můžu vám aspoň zavolat auto?“ „Mám svoje.“ Ustoupil. Bolelo mě, že se mi stále líbil. Člověk by čekal, že poznání s tělem něco udělá, že aspoň vypne tu část, která si pamatuje blízkost u okna.
V penzionu voněla chodba pracím práškem a smaženou cibulí. Posadila jsem se na postel a konečně zavolala matce znovu. Když jsem jí přečetla větu z dopisu, rozplakala se. Ne úlevou. „On se pořád snažil někomu vysvětlovat, že takhle se s věcmi nezachází,“ řekla. „I když už to byly jen věci jiných lidí.“
Večer přišla od Matěje zpráva. Obsahovala pouze potvrzení, že poslal obě svoje výpovědi právničce, a otázku, zda chci další komunikaci vést přes Terezu. Napsala jsem ano. Telefon jsem položila displejem dolů. V pokoji nebyly žádné zamčené dveře kromě těch, které jsem si sama zamkla na noc.
Těsně před spaním zazvonilo neznámé číslo. Ženský hlas se představil jako Milada Vlková, někdejší pradlena ze dvora. Božena jí řekla, že jsem přijela. Chvíli mluvila o počasí, potom náhle ztichla. „Ty grafiky nebyly při požáru uvnitř. Můj muž je odvezl tři dny předtím. A já mám pořád jeho knihu jízd.“