„Vy nejste ta paní Vávrová,“ řekl muž v kuchyni její mrtvé tety. Tereza zůstala stát s klíčem mezi prsty. Venku začínalo pršet a na podlaze za ní zůstávaly mokré stopy. „Jsem Tereza Vávrová. A zajímalo by mě, co děláte v mém domě.“ Muž pomalu položil svinovací metr na stůl.
Představil se jako Adam Havel, stavební technik. Dostal klíče k dokončení prohlídky pro společnost pana Rady, která chtěla dům koupit. Tereza o zájemci věděla. Bratr Martin jí slíbil nezávaznou schůzku v pátek; přijela o čtyři dny dřív, aby vyklidila bývalé pokoje pro hosty. O žádné jiné Tereze se nezmínil. Adam si ji prohlížel bez drzosti, ale příliš pozorně.
„V pátek tu byla žena vašeho jména,“ vysvětlil. „Váš bratr ji představil jako sestru. Měla kratší vlasy.“ Tereza odložila tašku. V devětatřiceti už uměla počkat, než vztek dostane tvar. Posledních šest týdnů strávila na stáži v rehabilitačním centru ve Vídni. V pátek pomáhala kolegyni připravit cvičebnu na odpolední skupinu. „Tak to nebyla vaše chyba,“ řekla. „Ale potřebuju vědět úplně všechno.“
Adam otevřel v telefonu složku fotografií. Vypadal o několik let starší než ona; mokré vlasy mu u spánků lehce šedivěly. Ukázal jí praskliny u komína, mapu vlhkosti, schody s provizorním zábradlím. Mluvil přesně a nechával ji domluvit. Tereza si uvědomila, jak dlouho takový drobný ohled nezažila. Po rozvodu si na samostatnost zvykla snadněji než na vlastní ticho.
Dům nedaleko Mikulova zdědili s Martinem každý z poloviny. Teta v něm dřív pronajímala tři pokoje turistům. Dědictví bylo vyřízené, prodej zatím nikoliv. Teta Alena zemřela před osmi měsíci a Tereza se dosud nedokázala zbavit pocitu, že v některém pokoji najde její rozsvícenou lampu. Bratr chtěl hotovost. Ona chtěla dokončit stáž a pak se rozhodnout. Výslovně mu napsala, ať zatím nic neslibuje jejím jménem.
„Dala vám ta žena nějaký doklad?“ zeptala se. Adam zavrtěl hlavou. „Nedělám právní prověrku. Jen technickou prohlídku. Vašeho bratra znám z jiné stavby. Neměl jsem důvod nevěřit představení.“ V telefonu vyhledal snímek předsíně. V rohu záběru stála neznámá žena v zeleném kabátu. V ruce držela malý mosazný klíč, ten od tetiččiny pracovny.
Tereza sáhla do kapsy pro svůj svazek. Klíč k pracovně měla pořád u sebe. Druhý existoval jediný a po pohřbu si ho odnesl Martin. Žena tedy nepřišla do domu náhodou. Někdo jí zpřístupnil i místnost, o které teta říkávala, že návštěvy unesou kuchyni, ale pracovní nepořádek už nikoli.
Zavolala bratrovi. Přijal hovor teprve napodruhé; v pozadí rachotily stroje. „Jsi tam už dneska?“ znělo místo pozdravu. Když popsala fotografii, na chvíli se odmlčel. Potom řekl, že šlo o asistentku kupujícího a Adam něco popletl. „Nedělej z toho drama, Terko. V pátek všechno probereme.“ Oslovení z dětství ji tentokrát vůbec neuklidnilo.
„Pošli mi její jméno,“ požádala. „A všechny podklady, které jsi ode mě někomu předal.“ Martin se ohradil, že v práci nemůže hledat staré e-maily. Tereza mu nedovolila změnit téma. Počkala, až slíbí večerní zprávu, a zavěsila. Adam se mezitím otočil k oknu. Ten nenápadný pokus dopřát jí soukromí jí byl milejší než jakákoli soustrast.
„Můžete mi ten snímek poslat?“ zeptala se. „I datum prohlídky.“ Souhlasil a přidal svou vizitku. Pak jí ukázal hlavní uzávěr vody a uvolněné prkno na podestě. „Tady našlapujte u zdi. Oprava počká, kotník nemusí.“ Tereza se poprvé usmála. Dovedl být praktický, aniž by z ní dělal někoho bezmocného. Všimla si jeho rukou, širokých, s drobným škrábnutím nad palcem.
Když odešel, zamkla a prošla prázdný dům. Na stole v pracovně ležel nový reklamní blok s logem Radovy společnosti. Pod něj někdo zastrčil lístek: Pátek, devět hodin. Podpisy. Tereza si jej vyfotila a nechala na místě. Potom otevřela v mobilu svou poslední zprávu Martinovi. Souhlas s prodejem v ní nebyl. Bylo tam jediné: Rozhodnu se, až přijedu.
Zvětšila Adamovu fotografii. Žena v zeleném kabátu jí nebyla podobná; ke záměně nestačily vlasy ani stejné jméno. Přesto někdo tvrdil, že je jeho sestra. V úzkém zrcadle vedle dveří se odrážel muž, který jí podával klíč. Tereza poznala bratrovy hodinky dřív než jeho tvář. Martin se neusmíval na fotografa. Usmíval se na ženu, která měla být jí.