Na displeji telefonu stálo: Děkujeme za váš souhlas. Zpráva přišla v pondělí večer z Radovy kanceláře na Terezinu skutečnou adresu. Připojený dokument ale předtím posílali jinam, do schránky složené z jejího jména a cizích číslic. Někdo za ni odpovídal už tři týdny. A Martin byl v kopii každé přeposlané zprávy.
Tereza si sedla ke kuchyňskému stolu. Za oknem se déšť změnil v mrholení; po skle pomalu sjížděla jediná velká kapka. Přeposlané zprávy četla po řádcích. Její údajné já souhlasilo s navrženou cenou, vzdalo se vlastního ocenění a omlouvalo se pracovní vytížeností. Byla to skoro přesná karikatura ženy, za kterou ji rodina považovala: zaměstnaná, nepřítomná, ochotná všechno rychle odkývat.
Částka byla nižší, než čekala, ale víc ji zasáhla věta Nemám k domu žádný osobní vztah. Tu by neřekla ani ve vzteku. U tety strávila léto po matčině operaci; tady po večerech učila tetu cviky, které si přivezla z lázní. Někdo jí ukradl nejen souhlas. Připsal jí lhostejnost a rozeslal ji lidem, kteří ji vůbec neznali.
Martin tentokrát odpověděl hned. „To jsou návrhy. Pan Rada si potřeboval něco připravit.“ Tereza se zeptala na falešnou adresu. Bratr vysvětloval, že ji založil kvůli přehlednosti, aby ji neobtěžovali během stáže. „Proč jsi mi ji tedy nepředal?“ Neodpověděl. Když připomněla ženu na fotografii, znovu prohlásil, že se všichni špatně pochopili.
„Od této chvíle nikomu neříkej, co si přeju,“ řekla. Hlas se jí třásl, ale větu dokončila. Potom napsala Radově kanceláři, že odeslané souhlasy nejsou její, a požádala o úplné podklady i uchování komunikace. Vlastní zprávu si uložila. Nevěděla ještě, komu uvěřit. Věděla však, že další mlčení by ostatní mohli vydávat za další souhlas.
Adam zavolal kvůli poškozenému okapu. Nejdřív ho chtěla odbýt, potom mu popsala cizí schránku. Nevyslovil žádnou útěšnou jistotu. „Znám místní advokátku. Pošlu kontakt. A můj původní protokol máte mít taky.“ Nabídl se, že přinese vytištěnou kopii. Tereza souhlasila. Potřebovala člověka, který na ni nebude naléhat, aby se konečně uklidnila.
Přinesl dva rohlíky a sýr z obchodu, který ještě nezavřel. Tereza si teprve při pohledu na sáček uvědomila, že od rána nejedla. Pak z Radovy kanceláře dorazila další příloha. Tentokrát to nebyl návrh: dohoda o podmínkách připravovaného prodeje obsahovala její podpis. Pod článkem o náhradě nákladů svítila částka dvě stě tisíc korun.
„To jsem nepodepsala.“ Adam se k ní naklonil, ale nedotkl se jí. „Vyfotit podpis nestačí k tomu, aby vám někdo mohl vzít dům,“ řekl opatrně. „Co přesně z toho plyne, musí posoudit právnička.“ Tereza přikývla. Děsila ji právě mezera mezi těmi dvěma pravdami: podpis nebyl její rozhodnutí, a přesto jako by ho napsala sama.
U písmene V byla drobná skvrna. Tu nepravidelnost znala a nedokázala od ní odtrhnout oči. Stejnou skvrnu si pamatovala z formuláře, který vyplňovala pro tetu. Pero tehdy vyteklo a teta prohlásila, že alespoň poznají originál. Tereza tu vzpomínku zatím nevyslovila. Měla příliš konkrétního adresáta. Sken toho formuláře tehdy poslala jen Martinovi.
Jedli vestoje u linky. Adam si všiml jejího pohledu na hrnek s ulomeným ouškem. „Můžu ho vzít?“ zeptal se. „Ten byl tetin,“ odpověděla. Sáhl tedy po jiném, bez poznámky. V jeho zdrženlivosti bylo něco, co jí dovolilo se nadechnout. Když odcházel, přála si ho zadržet. Místo toho se zeptala, jestli bude zítra ve městě.
Zůstala sama a prošla web Radovy společnosti. V galerii z otevření jiného projektu našla zelený kabát a známou tvář. Pod fotografií byl odkaz na koordinátorku akcí: Tereza Vávrová. Žádná tajná sestra, žádná podivuhodná podoba. Jen skutečná žena se stejným jménem. Tereza jí napsala krátkou zprávu s fotografií z domu a kopií sporné dohody. Bez výhrůžky, bez předstírání. Potřebuji vědět, za koho jste tam přišla.
Odpověď dorazila po jedenácté jako hlasová zpráva. Neznámá žena se nadechla tak prudce, až to v reproduktoru zapraskalo. „Jmenuju se stejně jako vy. Ale podpis na té dohodě není můj. Ten dodal váš bratr.“ Následovala pauza a potom poslední věta, tišší než ostatní: „A v pátek chtějí, abych přišla znovu. Tentokrát už mám vědět, co říct, až dorazíte vy.“